April 2013

23.dubna - přijímačky

23. april 2013 at 13:16 | K. |  Diary

NIKDY UŽ NECHCI VIDĚT SCIO

Přijímačky konečně zamnou. Nevěřila bych, že se toho až dožiju. Ale stejně, pořád tomu nedokážu uvěřit... Cítím se tak smíšeně. Co se týče toho, jak to dopadlo. No, jak to říct. Prostě horší průměr? Alespoň takový mám z toho pocit, kdo ví, jak to dopadlo. Zítra v devět ráno to zjistím, Bože prooč. Ať mě příjmou a všecko bude v pohodě.
Na soukromku už mě přijali, jsem osmá z dvanácti. To by mě fakt zajímalo, co to předemnou je za lidi. Jedna dvojka v prvním pololetí v osmičce a hodilo mě to na osmý místo, ZAJÍMAVÉ :D Ale nechci tam ani náhodou. No když mě nepříjmou tak mi nic jinýho nezbývá, ale nechci zatěžovat rodiče, nechci je zklamat.

Lidé mě přeceňují. Čekají ode mě bůhví co. To, že se dokážu naučit na testy a umím dávat pozor ze mě nedělá génia. Samý jedničky nejsou známka toho, že jste vyjímečný člověk, co by měl studovat a myslet si o něm, že dokáže všecko. Jde hlavně o to myšlení logické, které asi postrádám. Ale né že bych byla úplnej vymatlanec. Logické myšlení mám, ale né na takové úrovní, jak si třeba někdo myslí.
Jen už vím, že nikdy nepůjdu studovat třeba medicínu (na tu bych nešla, i kdybych byla génius, je mi zle z krve :D) nebo práva. Chtěla bych něco, co by mě bavilo, možná něco s angličtinou. Něco v čem bych byla dobrá.
Něco pozitivního, co jsem si uvědomila po těchhle přijímačkách je, že...

VŠE ZLÉ JE K NĚČEMU DOBRÉ.


Těší mě, budoucí prvačka soukromého/státního gymnázia

17. april 2013 at 14:48 | K. |  Diary

Takové to něco, co vás pomalu smiřuje s tím, že půjdete na soukromku a budete závislí na rodičích aspoň ještě dobré čtyři roky.

Možná mě všichni přeceňují když si myslí, že se na státní gympl dostanu. A nebo já se podceňuju. Teď jen vedět, co z toho se více blíží k pravdě. Hodiny matematiky ve škole mi nedělají problém. Vlastně ani čeština. Jenomže možná je to tím, že já pochopím něco a dokážu to napsat dobře, ale pak se to z hlavy tak nenápadně vypaří, že zapomenete, že jste něco takového vůbec brali.
Na zkušebních příjímačkách, což byly poslední dvě soboty mi to skoro vůbec nešlo. Vlastně spíše vůbec. Na úplně těch prvních jsem skončila s pěti body z matiky ze 30ti cvičení (až se stydím to vůbec vyslovit) a v češtině jsem měla dobře asi 30 ze čtyřiceti. A to jsem si v češtině věřila, když mám deset chyb u něčeho, čeho jsem se naprosto nebála, jo to je prostě ostuda. Na podruhé už to bylo o něco málo lepší, v matice už to nebyl takový stres a dokázala jsem vypočítat alespoň polovinu, teda 15 příkladů. Stejně jsem měla zase několik blbě jelikož slečna Kristýna si plete písmenko X s Y. Naprostej RETARD.

Jaro? Jsi to ty? Už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím.

Tak aby tenhle článek nebyl zcela pesimistický...
To co mě udržuje na okraji jestli se zabít nebo ne (ironicky řečeno, já jen aby jste si o mně nemysleli, že mám skolny k sebevraždě) je to, že se konečně vrátili sluníčko. Miluju teplo. Miluju všechno, co mi připomína léto a prázdniny.

Budete mi chybět.

Už jen dva měsíce a opustím svoji třídu. Někteří mi chybět nebudou, ale ti ostatní... Po hodně lidech se mi bude vážně stýskat. Každé přestávky vysedáváné u kluků a vysedávání na obeděch půl hodiny a kecat o úplně všem. Vím, najdu si jiné lidi se kterýma si budu rozumět, ale už to nebudou ti, se kterýma se znám čtyři nebo dokonce devět roků. Vsadím se s každým z vás, že na konci roku budu brečet jako malá. (Někdo to být musí)