November 2013

Ježíšku, na Vánoce si přeji sníh!

27. november 2013 at 15:49 | Christine. |  Diary

Kateřina na ledě, Vánoce na blátě.

Tak doufejme, že je to jen pouhá fáma, další Vánoce na blátě bych už asi nepřežila. Po kolikaté že už by to bylo? Po páté snad? Co to jsou za Vánoce mi řekněte.
Pondělní sněžení mě tak hezky nabudilo. Bylo to strašně hezké, vidět ze školního okna padat ty vločky a krásně se na těch už holých stromech hromadit. Úterý bylo úplně stejné. Ale dneska už ani vločka nespadla a vše pomalu roztává...

Jednou to přijít muselo...

Nebojte se. Nic velkýho. Nikdo neumřel, nekončím s blogem, s přítelem je to dokonalý, žádná pětka :D
Jediná tragédie je, že mám nový brýle. I když bych tomu ani tak tragédie říkat neměla. U mých přátel a spolužáků měly úspěch a mně se už vlasně taky líbí. Nejdříve jsem je ale nenáviděla. Je to o zvyku :)

Buďte upřímní :)

Úterý, 19. listopad / Den jako každý jiný

19. november 2013 at 14:59 | Christine. |  Diary

Říkala jsem si, že by bylo fér, kdybyste věděli, jak vlastně vypadám. I když tady moje fotka už jednu dobu v menu byla, někteří z vás ji možná nezastihli. A mně je teda mnohem příjemnější když vím, jak blogger vlastně vypadá, nevím jak vám.
Kvalita fotky je opravdu k nezaplacení. Tuto fotku jsem pořídila teďka přes webkameru, takže pochopte :D


Dnešek byl asi jako každý jiný. Za tento týden zatím žádná nová známka (bohudík?). Po dnešním obědě mám pořád zvláštní pachuť. Byl tak nějak divný. Ale stejně mi to nějakým způsobem chutnalo. Dává to vůbec smysl?
Měla bych si jít udělat úkol do němčiny. Nějakých pár vět o jídle, které bude zkoušet celý příští týden. What the hell? A ještě si zopáknou chemii, jelikož už pár hodin v ní celkem plavu (spíše jsem ji zatím celý prvák úplně nepochopila) a zítra z ní píšem. Myslím že, jak se tvoří názvy kyselin a solí? Plus nějaké počítání. Není to nějak těžké, možná by mě starší ročníky zabily, kdybych řekla že takovou kravinu neumím. Tak jo, ukamenujte mě. Mně už je to všecko stejně fuk :D
O půl páte mám čekat přítele před autoškolou. Všude bych se s tím nejradši chlubila, že můj přítel bude mít zhruba za půl roku řidičák. Orisková, sklapni už!
Teď jak jsem zmínila moje příjmení tak se mi vybavilo, že mě dneska matikář (náš třidní) nazval oříškem. Čekala bych to od každého, ale od učitele opravdu ne :D Vlastně to řekl takhle Oříšku, jakto, že už si sbalená, ještě hodina neskončila! (přitom už byly asi dvě minuty po zvonění). Ale usmál se, takže to nebylo nic výhružnýho a celá třída se zasmála. Vlastně to bylo celkem fajn :D

Taky se už nemůžete dočkat toho tak vzdáleného víkendu? :(



Need to escape

14. november 2013 at 19:14 | K.
Říkala jsem si, že dneska napíšu konkrétnější článek. Ale teď na večer mě zase chytla taková nálada... Třetí den po sobě píšu článek, ne moc optimistický. Ani jeden. Kdo ví, čím to je.
Chce se mi brečet, křičet, poslouchat hodně, hodně hlasitou hudbu a jednoduše to ze sebe všechno dostat. Jenomže nechci, aby rodiče věděli jak mi teď je. Že i jejich malá princezna má deprese. Neví to, ani nechci aby to věděli. Nic z toho. Protože ono to jednou zmizí, jednou určitě. Musí...


Vlastně, jak mi teď je víte jen vy. Vy, kteří si to právě čtete a zajímá vás, že nějaká šestnáctiletá holka z neznáma právě teď prožívá těžký chvíle. Možná vás to ani tak nezajímá, jen se příliš nudíte. Každopádně je tu někdo, kdo si moje kecy čte. I kdyby to byl třeba jeden člověk tak jsem za to ráda. Někdy si člověk přečte i nějaké to povzbuzení a to se mi líbí na blogu. Člověka ani neznáte a on vám dodá tolik síly.
Musím se nějak zaměstnat. Když jsem zaměstnaná, například přes ráno a dopoledne, když jsem ve škole, tak na nic špatnýho nemyslím (většinou). To pak když příjdete domů a začnete se nudit a přemýšlet tak to jde rychle z kopce.

Doufám, že vy se máte aspoň líp než já.
:)

Hey, I exist.

13. november 2013 at 19:28 | Christine.
Jako bych byla nějaký vyvrhel.
Jako bych měla na čele napsáno: odpad.
Možná jsem jim nesympatická.
Možná jim za to nestojím.
Nečekám od toho příliš. Taky, nečekám, že budu s každým perfektně vycházet a budu nejoblíbenější, ale přece jen nejsem neviditelná nebo snad jsem?

Ztracená ve svých myšlenkách.

12. november 2013 at 16:03 | Christine. |  Diary

Ten pocit, kdy nevíte kam vlastně směřujete. Dělali byste nejradši všechno a zároveň nic. Tenhle nesnesitelný nepořádek v hlavě... Vždyť tenhle článek teprve začal a už nedává smysl.
Příjde mi, že to tak mám jenom já. Že všichni vědí, co dělají a jenom já ne. Upřímně, vám lidem, kteří víte co se životem, tleskám.
Většina mých spolužáků ví, co je baví. Jenže co baví mě? Každou chvíli něco jiného a nebo vůbec nic. Možná si říkate, že se zabývám úplnými prkotinami, ale když nemám něco pod kontrolou tak naprosto šílím. Nikdo se semnou už o tom ani nechce bavit a když už se odhodlají tak říkají pořád to samé. Potřebuji, aby mě někdo trošku postrčil nějakým směrem, pak už si budu nějak vědět rady. Pak už ano...
Kdybych tak měla nadání třeba na biologii a chtěla se stát doktorkou například, to už člověk ví, co má dělat. Ale mě je biologie naprosto volná. Nebo kdybych měla nějakou vlastnost, která je přímo pro nějaký obor. Ale řekněte mi, pro jaký obor se hodí, stydlivá, ne příliš společenská? Možná bych měla být zavřená v nějaké kanceláří schovaná pod hromadou papírů. Ale na sekretářku a podobně jsem příliš bordelář.
Jediné co mě napadá je, že jednoduše budu chodit do kurzů různých jazyků. Díky naší ''skvělé'' angličtinářce i bohužel do kurzu angličtiny. Angličtina mě baví už od školky, tedy až doteď, co máme tu blbku. Tam se člověk doslova k smrti unudí, až se mu ta angličtina pomalu zhnusí.
Teď si asi říkáte, že přece jsem říkala, že mě nic nebaví a teď tady říkám, že se angličtině věnuji už od školky. No víte, to máte tak, že angličtina je momentálně samozřejmost, takže s tím bych nikde neohromila.